Vždycky jsem chtěla bydlet v nějakém velkém domě na vesnici, protože jsem vždycky chtěla mít taky opravdu hodně zvířat. Já jsem vlastně do svých jedenácti let vyrůstala s rodiči a prarodiči a sourozenci na vesnici, kde jsme měli opravdu hodně slepic a taky jsme měli prasata, králíky a husy. A to nepočítám čtyři psy a čtyři kočky. Opravdu to tam bylo prima. Je to že takový velký dům to zdědili moji prarodiče od někoho, ani už nevím od koho. Takže vůbec nemuseli si lámat hlavu s nějakou hypotéku. A taky se nemuseli dělat starosti s hypotékou moji rodiče ani prarodiče, protože se to všechno dědilo z generace na generaci.
Taky jsem se dozvěděla od svého dědečka, že ten dům je z konce devatenáctého století. Takže podle mého názoru je to opravdu kvalitní dům, protože stále drží. I když už to není ono. A je logické, že po skoro sto padesáti letech už to nebude ono, i když samozřejmě nějaké mosty stojí i několik set let, tak obydlené domy na tom asi tak dobře nejsou. Jak jsem si řekla, že až s přítelem budeme déle, že bych si vzala možná s přítelem hypotéku. Jenom že dostanu hypotéku? V této době? Protože jsem se dozvěděla od kamarádky, že dostat hypotéku v této době je velice obtížné a složité.
Že člověk musí být opravdu velký příjem peněz, aby mohl dostat hypotéku. Byla jsem docela v šoku. Sice mám takový průměrný plat a přítel taky, ale abychom jako kvůli tomu nedostali hypotéku? Protože my s přítelem toužíme po velkém domě na vesnici, chceme taky mít zvířata, abych se tam cítila skoro jako doma. A vidím, jak to všechno bude probíhat. A budu stále přemýšlet, jestli dostanu hypotéku nebo ne. Protože mě tohle opravdu zajímá, protože nechci být na městě v bytě, kde opravdu málo místa. Já mám na byty špatné názory, protože jsem tam bydlela na vysoké škole a nebylo mi tam vůbec dobře.